Víkend do Bavorska a okolí Innsbrucku,  aneb dvě výstavy jednou cestou.  (13.-14.8.2011)

Na dvoudenní výstavu v Innsbrucku jsem myslela už dlouho, hlavně proto, že tento kout Rakouska známe jen málo a víme, že je zde co prohlížet. Spojit výstavu s poznávacím výletem je velmi dobrá kombinace – všichni si přijdou na své.

Již v pátek večer jsme dojeli do sousedního Bavorska, kde jsme se ubytovali, asi 1,5 hod. od výstaviště.

V sobotu jsme se probudili do upršeného rána a naše vyhlídky na prohlídku města a okolí se rozplývaly pod kapkami deště.  Naštěstí se počasí v Alpách mění docela rychle. Dopoledne to již bylo nadějnější.

Výstaviště v Innsbrucku není až tak malé, haly měly prostorné kruhy. Problémem bylo velké horko a dusno které se špatně z hal odvětrávaly.  Okolo hal není trávník, takže venčení probíhá v přilehlých ulicích krásné vilové čtvrti. Tamní obyvatelé z tolika pejsků asi radost neměli. Na adresu vystavovatelů nutno dodat, že oproti jiným výstavám jsem našla poměrně málo hromádek. Vystavovatelé pocházeli hlavně z Rakouska, Itálie a Německa.

V sobotu nás posuzovala paní Elsbeth Clerc ze Švýcarska. Již první psi, i větší, museli na stůl. Trochu jsem měla obavy, jak se Aninka předvede na stole, po incidentu na jarní mezinárodce v Praze neměla s posouzení na stole dobrý pocit a je před rozhodčím ve střehu. Měly jsme jít na řadu až kolem jedné, tak jsem měla dost času na promyšlení taktiky. Vzhledem k tomu, že byla jediný střední peruán na výstavě, nemělo by nás nic moc ohrozit. Určitě jsem si ale nechtěla udělat ostudu se špatným předvedením. S vědomím, že všechno špatné je k něčemu dobré, jsem se rozhodla pojmout tuto výstavu jako vhodný trénink Aninčina výstavního postoje na stole.

Konečně odpoledne na nás došla řada. Před vystavováním jsem si s ní pořádně pohrála a rozdivočila ji ještě před kruhem. Po odběhnutí kolečka chtěla paní rozhodčí opravdu na stůl. Aninku jsem si opřela zadečkem o sebe, aby měla jistotu, že je zezadu chráněna a nenastane sahání pod ocas. Paní rozhodčí si sáhla na hlavu, podívala na zuby a jen letmo přejela záda. Pak poodešla psát posudek a dala nám pokyn, že máme jít do výstavního postoje na zem před stůl. Hurá, to už je něco, v čem si je Ania jistá. Dokonce začala v postoji laškovat o pamlsek, který jsem držela před ní. Její laškování vypadá  tak, že už se na něj vrhne, ale ví, že má stát, to jen očima mě dráždí. V jejích očích vidím výzvu -  tak dělej, nebo ti po něm skočím! Neví, že to nejsem já, kdo rozhoduje o tom, jak dlouho bude stát a čekat na dobrůtku!

Konečně jsme posouzeny, máme BOBa.

Odpoledne nás čekala prohlídka Swarovského muzea. Kdo čeká výstavu šperků, asi je zklamán. Šperky jsou až na konci v krásné prodejně za patřičný obnos. Vybere si ale každý, od drobných kousků, až po krásné velké šperky. Muzeum je pak dokonalá  a krásná iluze vjemů a obrazů, které jsou tvořeny známými umělci pomocí světelné techniky a optiky. Je zabudováno do jakési umělé jeskyně a do podzemí.

Cestou do místa ubytování jsme zastavovali na krásných místech alpské přírody, obdivovali skalní masívy kolem. Nejhezčí byla procházka u jezera Achensee. Anince se tady líbilo více, než na výstavě. Jen ty krávy, ty zahání štěkotem. Projížděli jsme přes bavorská městečka a vesnice, kde probíhaly jejich „festy“. Obyvatelé byli oblečeni do místního kroje. Pánové v krátkých kožených kalhotech s kloboučkem a pírkem, ženy v delších sukních se zástěrou a vestičkou. Každá měla barvu, jaká jí slušela, nemají jednotné barvy. Jejich kroj je pohodlný, lehce prací a i proto v něm chodí prý velmi často, od malých dětí po staré.

Druhý den  nás posuzoval pan Otto Schimpf. Rozhodla jsem se, že i kdyby nevyžadoval stůl, půjdeme na něj. Opět čekání celé dopoledne, opět v plemeni sama. Pan rozhodčí nám dal na výběr, kde chceme stát. Samozřejmě, že jsme si vybrali stůl. I kdyby to nedopadlo dobře, jsme samy ve třídě, moc neriskujeme. Tentokrát už Ania udělala krásný výstavní postoj i na třepajícím se stole. Trochu jsem jí pomohla, když jsem na ní dala ruku, aby cítěla oporu. Tentokrát to bylo bez laškování, moje ruka s pamlskem byla nad „propastí“ za stolem. O to pozorněji stála.

Měli jsme před sebou na prohlídku okolí už jen necelé odpoledne. Honza chtěl velice vidět olympijské můstky. Podařilo se, dokonce jsme tady viděli skokana v akci. Pak jsme se vydali na Kühtai, městečko v horách asi půl hodiny od Innsbrucku. Je to velmi romantické místo vysoko v horách, na okolních stráních se pasou ovce, krávy a koně, proplétají se po vozovce mezi spoustou motorkářů, kol a aut. Kupodivu se všichni tolerují. Na kraji řeky jsme si ještě stačili udělat malý piknik  a pak nás čekala už jen šestihodinová cesta domů. 

Výstavní víkend 16.-17.7.2011 – Szombathely - Oberwart

Dvě dvoudenní výstavy o jednom víkendu – jedna na rakouské straně hranice, druhá na maďarské, obě mezinárodní, hezká města, kde se konají – Szombathely a Oberwart -  vzdálenost mezi nimi 35 km, to vše se nám jevilo jako velmi lákavé k tomu, abych  na ně přihlásila Aninku. Navíc jsme si chtěli prohlédnout tento kousek Maďarska, protkaný historií, kulturou a starodávnými stavbami, jejichž opravu spolufinancuje EU.

            Výhodou je to, že plemena, posouzená v sobotu v jednom městě, se vystavují v neděli v druhém a naopak.V sobotu ráno jsme zamířili my tři – Honza, Aninka a já - do Mikulova na hranice a odtud směr Vídeň a Oberwart, kde jsme  začínali. Cesta po rovné rakouské dálnici rychle ubíhá. Trasa na  výstaviště za městem byla dobře značená již od vjezdu do města. Parkoviště zdarma, platí se jen vstup za další osobu. Rakouští pořadatelé mají dopředu vše dobře připravené, na internetu byl rozvrh dne na minuty. Dobré značení všeho a informovanost vystavovatelů je již standardem. V našem kruhu se posuzovala jen plemena sk.5. Poprvé jsem zde viděla např. švédského vallhunda (västgötaspets). Rozhodčí Jaroslav Matyáš posuzoval nepřetržitě, na všechny psy si udělal čas. Vedoucí kruhu měla velkou práci se zvaním vystavovatelů  k posouzení, ti nikam nespěchali, brali výstavu jako příjemné setkání pejskařů. My Češi jsme naučeni nachystat se do kruhu včas a jen čekat na vyzvání.  Někdy po poledni jsme se dostaly na řadu. Peruáni zde byli jen dva, moje Ania a fenka z českého chovu ve třídě mladých, patřící Rakouské majitelce. Aninka získala titul BOB. Výstavy se oba dny zúčastnilo přes 2000 psů.

            Odpoledne jsme nečekali na závěrečné soutěže a zamířili do Maďarska. Kopce na rakouské straně jen pozvolna mizí a zmenšují se s ujetými kilometry do vnitrozemí Maďarska. Krajina suchá,  začínají žně. Narazili jsme na dvě zajímavé vodní nádrže, navzájem propojené.  Aninka se zde konečně mohla vyběhat na trávě, která nepálí na rozdíl od sluncem rozehřáté městské dlažby. A že jí čekalo ještě moc prohlídek pamětihodností, to jsem jí raději neříkala.

            Další naše zastávka byla ve městě Köszeg, které je nazýváno perlou mezi okolními městy.  EU zde spolufinancuje kompletní rekonstrukci inženýrských sítí a pokládku dlažby v historickém centru, které má mnoho památek. V podvečer jsme mohli vidět v jednom z chrámů maďarskou svatbu. Po obřadu na náměstí před chrámem ženichovi a nevěstě zatančil soubor lidových tanců.. Nechybělo ani házení kyticí a podvazku. Pohoštěni byli i všichni přihlížející. Jen Aninka nedostala nic. Krásné maďarské lidové melodie, tak podobné slovenským i našim, si dodnes vybavuji.

Večeři jsme si dali na zahrádce jedné restaurace a odtud  pozorovali ruch města. Aninka usnula na klíně, nechala se vzbudit jen procházejícími psy.

Nocleh jsem zajišťovala dopředu po internetu, vybrali jsme si penzion ve městě Bük, asi 19 km od Szombathely. Je to lázeňské město s rozsáhlým komplexem termálních lázní, jezdí zde mnoho Čechů. Aninka se konečně mohla osprchovat a po své večeři zavrtat do peřin. My jsme studovali množství prospektů o zdejších atrakcích, které jsme dostali od paní bytné.

Program jsme měli jasně stanovený, po krátké prohlídce Büku a zastávce v kavárně  jsme jeli do Szombathely hledat výstaviště. Tak jednoduché, jako včera to nebylo. Přijeli jsme asi půl hodiny později, než mělo začít vystavování. Nic jsme ale nezmeškali, posuzovat se začalo později. Kruhy byly pod venkovním přístřeškem, podobně, jako na výstavě v Mladé Boleslavi.

Změnu rozhodčího oproti katalogu jsem jen uvítala. Dostali jsme se k rozhodčímu Igoru Selimovici z Chorvatska. Jeho posudek mě velmi zajímal, protože jsem se dověděla, že naháče zná dobře. Byli jsme v plemeni sami, dostali jsme BOBa. Byl to poslední získaný CAC, který Anince otevřel cestu k titulu Maďarský šampion. Na této výstavě bylo posouzeno asi 1100 psů. 

            Opět jsme spěchali na prohlídku zdejších památek. Přejeli jsme do starobylé Šoproně. Polední žár nás zahnal do stínu pod slunečník restaurace  na starobylém máměstí. Zde jsme si v klidu prohlédli historické budovy, jednu vedle druhé. Maďary naštěstí nenapadlo staré domy bourat ani za komunismu, proto je tady možno shlédnout celý ucelený komplex starobylého města. Aninka se už namáhala běhat jen za holuby, kteří posedávali na městské dlažbě.

            V Maďarsku jsem byla v posledních letech jen na výstavách a tento víkend jsme si trochu udělali obrázek o životě Maďarů. Poznali jsme je jako velice milé hrdé a vstřícné lidi bez zbytečného vnucování služeb či zboží, či vyumělkované zdvořilosti.  A jeden praktický poznatek: v místních obchodech je levněji než u nás, ať se jedná o potraviny či spotřební zboží. A maďarská móda se mi zdála nápaditější než u nás. Ráda bych se zde ještě někdy podívala.

Světová výstava Herning- Dánsko červen 2010

Ania V1, res.CACIB 

Účast na světové výstavě a hlavně cestování po Dánsku jsem dostala jako dárek k narozeninám. Světovou výstavu jsem vzala jako možnost po třinácti letech znovu navštívit Dánsko, které mě už při první návštěvě učarovalo svou přírodou a jednoduchou, funkční a přívětivou architekturou. Časový plán cesty jsme stanovili takto: od úterka do pátku cestování po západním pobřeží jižní a střední části Dánska, sobota byla vyhrazena pro světovou výstavu, kde jsme měli přihlášenou Aninku, v neděli návrat domů.

Abychom nebyli omezováni hledáním noclehů a pevným stanovením trasy, rozhodli jsme se cestovat v zapůjčeném autokaravanu. Aninka cestovala ve své pet-přepravce, která byla z důvodu bezpečnosti pevně přikurtovaná.

Cestou přes Německo jsme navštívili v Berlíně sourozence Aninky – Toníka. Moc jsem se na něj těšila, ještě jsem ho od odchodu z naší chovatelské stanice nenavštívila, i když jsem s jeho majitelkou v kontaktu. Trochu s obavami jsme čekali na jeho první reakce na Aniu a na nás. Ale ty se brzy rozplynuly, Toník, neboli Anton se nechal hladit a s Aninkou si opět po dvou letech pohráli. Vyrostl ve statného pejska, jeho fotky a charakteristika jsou k vidění v sekci odchovy.

Ve čtvrtek ráno jsme překročili hranice s Dánskem a mířili na jeho západní pobřeží k Severnímu moři. První zastávka byla v nejstarším městě Skandinávie, ve městě Vikingů - Ribe. Pak už jsme zamířili do přírodní rezervace blízko Ringkobing Fjord, kde ve zdejších mokřadách žije množství vodního ptactva. Fjord je oddělen od Severního moře jen úzkým pruhem země, dlouhým asi 35 km, široký 1 km. Na tomto pruhu země se rozprostírá množství víkendových domků, které vykukují mezi romantickými dunami a vřesovišti. Zde, poblíž majáku na duně Nore Lyngving, jsme našli camp a ubytovali se. Od moře vanul dost chladný vítr, ale to nás neodradilo od večerní procházky po pobřeží a k starobylému majáku, blikajícího do dálky. Aninka běhala v písku od jednoho k druhému, šťastná, že se může protáhnout. Ani jí nevadilo, že má od ostré trávy v dunách pořezané nohy. Bylo znát, že jsme severněji, než v Česku. Bylo chladno, ale do 23. hodiny bylo vidět, šeřit se začínalo později, zkrátka, jsme více na západě a slunko zapadá tudíž později. Sluníčko svítí jaksi jinak než u nás, stíny jsou mnohem měkčí a proto se mi zdá, že atmosféra je zde nostalgičtější, klidnější. 

 Pátek jsme opět cestovali, opět zajímavou, místy jakoby divokou krajinou, která působila někdy až příliš „přírodně“ na naše české poměry, pravý opak alpských luk, které působí upraveně, jako tráva v parcích. Tráva je zde ostřejší, vysekává se jen v okolí usedlostí, již koncem června byla zbarvena do šedězelena, jakoby schla. Mezi vesnicemi jsou vetší vzdálenosti, žije se tady na farmách, od sebe dost vzdálených, oproti východní části. Kromě krav a ovcí se zde dost často pasou koně.

Večer jsme dorazili do Herningu. Výstaviště jsme velmi dobře našli, leží na kraji města, dobře značené. Hned vedle byl postaven provizorní camp, dobře vybavený mobilním sociálním zařízením. Nikde fronty ani nervozita. Tam jsme se ubytovali. Dokonce jsme zde našli umývárnu pro psy. Ve středu Herningu byl klid, na obchodech a restauracích byly vítací nápisy pro návštěvníky výstavy i pro jejich psy.

 Druhý den jsme šli na výstaviště s obavami, neměla jsem vstupní list. Poučena z českých výstav, jsme vyrazili zavčasu, abychom vše mohli vyjednat a nezmeškali vystavování. I přes to, že tento den se vystavovalo téměř 6000 psů ve skupinách FCI 5,7 a 9, startovní číslo jsme dostali během pár minut. Vše bylo perfektně označené, kruh jsme našli velice lehce. V hale, která se svou velikostí dala srovnat s pavilonem D na brněnském výstavišti, bylo umístěno max. 8 velkých kruhů, pokrytých jasně červenými koberci po celé ploše. Na červeném pozadí vynikly snad všechny barvy psů, na rozdíl od našich obvyklých modrých. V halách byla místa, vybavená stoly a zásuvkami, kte jste si mohli pejska upravit.  Podle pokynů pořadatelů jsme museli sedět minimálně jeden metr od kruhu, takže se nestalo, že by malí pejsci při vystavování museli běhat těsně kolem velkých psů, čekajících za kruhem. Na ohromném parkovišti venku policie stále kontrolovala auta, zda v nich nejsou zavřeni psi sami. I když nebylo horko a přehřátí v autě nehrozilo, pokud přišli na takový případ, ihned se číslo auta rozhlasem hlásilo a majitel si musel pro psa přijít. Byli jsme dokonce v propozicích upozorněni na to, že policie může auto sama otevřít a psa z něj odvést.

Ke kruhu jsme dorazili brzy, měli jsme tedy čas si popovídat s majitelkou Šimoka, bratra naší Aishi, který žije ve Švédsku a vyměnit si zkušenosti. Posuzoval nás dánský rozhodčí Ole Staunskjaer. Všechny psy dokonale prohmatával, i střední peruáni museli na stůl. Pravidla pro zadávání titulů jsou trochu odlišná od našich. Titul CAC se zadává jen ve třídě otevřené a mezitřídě. Do třídy šampionů musí všichni šampioni, aby nezabírali místo těm, kteří se o titul šampiona teprve ucházejí. Podle mě je to spravedlivé. Posudky se nepsaly, jen listy s oceněním. V hale byla uvolněná atmosféra, jen jsem litovala ty, kteří vystavovali více plemen a museli přebíhat z haly do haly, výstaviště je opravdu rozlehlé. Aninka sice byla po těch dnech cestování unavená, ale vystavování má ráda. Jen kdyby nebylo ve výstavním kruhu na zemi tolik pamlsků….Na zemi se daly najít kupované pamlsky, ale i vařené maso. Jen piškoty chyběly.  Doprovodný program byl opravdu bohatý. Ve dvou velkých halách se daly koupit chovatelské potřeby od výrobců z celé Evropy. Zajímaly nás i závody v agility, běhalo se na upravené louce na dvou parkurech.   

A teď výstava v číslech:

Celkem bylo ve čtyřech dnech vystaveno 18984 psů, nejvíce psů ve skupině FCI 9 – 3237 psů, nejméně ve sk. 4 – 802 psů, nejvíce samozřejmě z Dánska, Švédska, Norska, Finska. Česko bylo 10. zemí se 375 psy. Bohužel, mezi rozhodčími jsem nenašla jediné české jméno.

Výstava nám zabrala skoro celý den, proto jsme se ještě večer chtěli přiblížit co nejvíc k hranicím s Německem. Nevěděli jsme, zda nebudou v Německu kolem velkých měst na dálnici kolony, byla přece jen neděle. Cesta přes Německo je jednotvárná tak, jako okolní krajina. Sotva jsme překročili hranice, otevřela se před námi malebná česká krajina se skalami nad řekou poblíž Ústí. Každá země je jinak hezká.

Jsem své rodině a přátelům vděčná, že mi umožnili tuto cestu a že jsem mohla poznat, jak probíhají výstavy jinde. Pěkně jsme si ten týden užili.

zápisník

Proč máme psy, aneb vybírejme pečlivě!

Pryč jsou doby, kdy skoro v každém stavení byl pes uvázaný u boudy. Na otázku proč máte psa, spousta lidí odpovídá tak, že to má vlastně na hlídání. Nikdy jsem nepochopila, co takový pes, uvázaný u boudy, hlídá. Vlastní boudu? Takový pes stěká na příchozího hlavně proto, že se ho bojí. Další odpověď je: v noci ho pustíme a hlídá. Ano, je možné , že takový pes hlásí každého, kdo jde kolem. Pokud ale zloděj bude chtít do domu vniknout, nezabrání mu v tom ani pes.

Další neopodstatněný názor na psy je, že pes patří ven, nesmí dovnitř. Nevím, kdo ho řekl první, ale vím určitě, že neměl pravdu. Pes je smečkové zvíře, vždy, i nedomestikovaný, žil se svou smečkou. Je jedno, jestli má jako smečku své lidi, nebo žije mezi psy. Vzhledem k tomu, že divocí psi v naší přírodě nejsou, jejich smečku tvoří převážně příslušníci jejich plemene a hlavně „jejich“ lidé. A smečka přece žije pohromadě.

V úvahu je třeba brát i to, k čemu jsou jednotlivé rasy vyšlechtěny. Nikdo nebude cpát natrvalo do domu např. středoazijského pasteveckého psa, nebo aljašského malamuta. Naopak, je kruté a nepřirozené nechat venku psy společenských plemen, kteří byli vyšlechtěni na to, aby dělali společnost a obveselení svým lidským vůdcům.

 Každý pes by byl nejraději se svým pánem pořád, proto je třeba, abychom si vybírali psy, kteým dovedeme splnit jejich nároky a potřeby. Mám-li práci převážně v místnosti a nebaví mě dlouhé procházky venku, vyberu si psa společenských plemen. Záleží už na mně, budu-li chtít psa, kterému nevadí dlouhé hodiny na gauči a stačí mu, že je se mnou bez jakékoli aktivity, či psího sportovce, vyžadujícího stále nějakou akci. Naštěstí existuje velké množství plemen a to by bylo, aby si každý nevybral to své!