o plemeni

Když španělští dobyvatelé přišli do Tahuantisuya, setkali se s odlišnou civilizací. Byla společensky i politicky organizována podle vize a koncepce andského člověka, bez vlivu vyspělých společenství, která se vyvíjela v Evropě. Španělé objevili bohatou a rozmanitou faunu a flóru. „Cizí“ druhy, které oči evropana dosud nikdy neviděly, vzbudily rychle jejich zájem a zvídavost. Mnohé z těchto druhů byly dovezeny do Španělska jako suvenýry a mezi nimi též zvláštní psi bez srsti.

V Madridu se nachází původní nepublikovaný rukopis, který obsahuje pozorování Francisca De Hernandeze. Ten uvádí, že v Nové Galicii (hraniční provincie – uzemí dnešního Mexika) chovají rasu psů bez srsti, s hladkou tmavou kůží, podobající se „lebrelům“, jenže jsou vyšší a mají odlišný způsob štěkání než ostatní psi. Jednoho má také náš pán, princ Charles.

O něco později, peruánský kronikář Guillermo Gellardo zaznamenal: „Když jsme přijeli na dvůr panovníka Filipa I. Sličného (1478-1506), obdarovali jsme jej několika suvenýry z nově objevených západních zemí. Ve středu 22. června 1502, když zeť katolických králů pobýval ve svém domě, ukázali jsme mu dvě nové věci: 1. psa, který byl celý černý, neměl vůbec žádnou srst a ústa měl jako černá žena. 2. zeleného papouška, sotva většího než malá opička, který mluvil.“

Tyto údaje shromážděné prvními kronikáři, kteří přišli s expedicí Francisca Pizarra, jsou první zprávy, které máme o existenci peruánského naháče – Peruvian Hairless Dog. Nicméně jeho dosud neobjasněná historie nás zavádí více než dva tisíce let zpět do dávných časů.

V průběhu formování andských společenství se jednotlivé „civilizace“ vyvíjely převážně při pobřeží a v horských oblastech Peru. Vznikaly zde malé zemědělské feudální státy až do počátku našeho letopočtu. Vztah mezi člověkem a psem, iniciovaný před tisíci lety, tedy nabyl na významu u dřívějšího obyvatele And. Nejstarším dokladem toho je pravděpodobně nález v zátoce Puémape of San Pedro de Lloc – psí hřbitov společně se hřbitovem tehdejších obyvatel. Tito patří ke kultuře Salinar, jejíž pozůstatky vykazují stáří přibližně 300 př. n. l.

Přibližně 1200–400 let př.n.l. vzkvétala kultura Chavín. Většina archeologů ji považuje za nejstarší andské společenství, jehož centrem byl Huantar, La Libertad. Archeolog Marco Curatola nachází určitý vztah mezi chavínskou ikonografií zobrazenou na Tello Obelisku a legendou Achkay, která vypráví: „Když byl na celém území před dávnými časy hladomor, dvě děti – bratr a sestra – přišly do chavínského Huantaru. Achkay a jeho dcera Oronkay předstírali laskavé přijetí. V noci však zabili chlapce. Dívce, která byla probuzena žábou, se podařilo uprchnout i s mrtvým tělem bratra. Po příchodu na území Kulikush se chlapcovo tělo proměnilo na „kashmi“ (bílého psa) a stal se jejím průvodcem v letu na náhorní plošinu. Nakonce se dostali až na oblohu.“ Jedna verze říká, že se hoch stal „Ongoy“ (souhvězdí Plejád) a podle druhé se stal „Achachi Ururi“ (Jitřenkou). Dívka se naopak stala „Apachi Ururi“ (Večernicí). A od těch dob jsou to hvězdy poutníků, pastýřů a rolníků.

Význam psa signifikantně ovlivnil umělecké projevy kultury Nazca (100–700 n. l.). Během druhé fáze byla keramika charakterizována jako zvlášť naturalistická, velmi jednoduchá a rafinovaná. Načervenalé barvy se zobrazením rostlin, plodů a zvířat. Běžné byly též sošky vícebarevných plodů a zvířat, přičemž pes-naháč byl reprezentován s obdivuhodným realismem. Kromě toho musíme zdůraznit, že psi se objevují v repertoáru petroglyfů v Pampa de Ingenio.

Tento fakt souvisí s obrazci na Pampas de Nazca, která je proslulá liniemi, které tvoří odlišné zoomorfní figury, zejména geoglyf, který byl interpretován jako pes. Není na tom nic zvláštního, protože tohle zvíře bylo vždy považováno za sluhu horských božstev. V okolí města Nazca lidé stále věří, že psi odcházejí s duchy smrti na Coropuna.

Kultura Vicus (500 př.n.l.-400 n.l.), která má jmeno podle vrchu nacházejícím se na území dřívější Pabur Farm, asi 50 km východně od Piura, nezůstává v tomto smyslu pozadu a svou keramikou vykazuje stejnou charakteristiku, jakou si pes zachovává do dnešní dnů. Jejich keramika ukazuje vyjímečnou dovednost ve skulpturálním nebo plastickém umění, neboť vymodelované figury a jiné sektory nádob byly pomalovány červeně nebo tzv. technikou negativní dekorace. Časté jsou antropomorfní, fytomorfní i zoomorfní motivy sošek. Pro lepší pochopení je demonstrována keramická nádoba s kulovitým držadlem, s hlavou psa-naháče.

Více než 1000 let před Tahuantinsuyu dosáhl národ, dnes zvaný Mochica (100 př.n.l.-700 n.l.) svého maximálního vývoje v pobřežní rovině Peru. Přestože neznali písmo, Mochicané předali svědectví o svých aktivitách a prostředí pomocí svého umění, výrazovými prostředky, které obdivuhodně odpovídají skutečnosti. Nejběžnějším a nejznámějším uměleckým projevem tohoto lidu je hrnčířství. Přes 90% dochovaných zbytků je keramika a téměř všechny scény zobrazené nějakou jinou technikou se objevují též ve formě nádob z pálené hlíny.

Lidé kultury Mochica (Moches) jsou proslulí portrétováním svých „huacos“, různými aspekty své společnosti, osobnostmi svých pánů, tradicemi a rituály, lidskými projevy různých stavů mysli, ptáky i jinými zvířaty. Zde je nutné zdůraznit psa-naháče, se kterým člověk koexistoval a choval ho jako věrného společníka a kterému náleželo místo uvnitř rodiny.

Pes se všeobecně objevuje ve všech dokladech Michica aktivit, v Mochica ikonografii, nachází se obvykle vedle kněze, válečníka nebo hlavní zobrazované postavy. Tato skutečnost, která byla do té doby patrná jen na scénách malovaných na keramice, byla potvrzena v roce 1987. Archeolog Walter Alva objevil uprostřed jílové plošiny, známé jako „Huanca Rajada“, hrob královské rodiny Moche, která zde vládla v 2. století n.l., vládce, válečníka a kněze, který byl nazván „Pán ze Sipánu“. Prvním nálezem byl ochránce hrobky s amputovanýma nohama, což symbolizovalo jeho povinnost navždy zůstat na tomto místě. V pohřební schránce byl potom „Pán ze Sipánu“, obklopený kostrami osmi služebníků, dvou konkubín a jednoho psa.

Velká část keramiky, která reprezentuje psa-naháče, byla nalezena v rozvinutých centrech kultury Sicán (900-1100 n.l.), nazvané podle archelogického „Project of Sicán“.

Studium předmětů svědčí o tehdejší znalosti druhů psů, neboť psi byli zobrazováni v různých pozicích a fázích vývoje. Tak je můžeme pozorovat při páření, postavení ve střehu, při krmení. Velmi často také představovali dechové nástroje jako jsou rohy, píšťaly. Někteří zobrazovaní psi mají obojky, což můžeme pokládat za způsob identifikace a to umožňovalo – možná bez záměru – jakýsi druh selekce, která v kombinaci s genetickou silou umožnila překlenout staletí zapomnění do našich dnů.

Úpadek kultury Moche poskytl prostor kultuře Chimu (1100-1470 n.l.), která vyplnila období přechodu mezi hegemonií Wari (700-1200 n.l.) a Inca (1100-1470 n.l.). Této kultuře patří největší množství keramiky. Podobně jako Moches portrétovali různé fáze života, kojení redukovaného počtu mláďat, jako je tomu dnes, klidné odpočívání a jiné momenty. Chování v domácnostech opláceli psi svými službami. Střežili obyvatele proti útokům sousedů a také hubili hlodavce a hmyz ohrožující úrodu.

Také jiné regiony před obdobím Inca modelovaly psa naháče ve svých artefaktech. Kultura Chancay (1200-1470) zobrazovala ve stylu černé a bílé životní cyklus psa-naháče. Snad nejcharakterističtější je koitus na kulovité nádobě, jinde je pes naháč zobrazen v postoji ve střehu.

Inkové přinesli do Tahuantinsuyu svoji politickou a sociální organizaci a jejich stát začal dále expandovat na základě kulturní reciprocity, redistribučního systému a nižšího vývojové úrovně okolních obyvatel pobřeží. V některých případech Inkové získali nová území mírovou cestou, když původní obyvatelé přijali jejich státní systém. Na severu expandovali až k Loja a na jihovýchodě k Tucumánu a La Platě, nacházející se v současnosti na území Ekvádoru a Argentiny. Umělci z celé říše se přestěhovali do centra říše Cuzca. Zracovávali zde stříbro a zlato pro Inku-panovníka a šlechtice. Protože se stěhovali i se svým majetkem a domácími zvířaty, došlo ke značnému rozšíření psa-naháče po celé Jižní Americe, známého v Bolívii jako „Bolivian ccala“ a v severní Argentině jako pes „pila“.

Keramika, přes afinitu se sklem Mochica a Chimu, vykazovala vyspělejší techniku, což původně v ranném stadiu nebylo, protože vládl vysoký stupeň stereotypizace a pokles kvality i realismu. Kultura Inca sice přispěla novými formami, ale rukodělná technika a dekorativní modely zůstaly ve stylu původní kultury Chimu. Což je vidět na některých keramických výtvorech z této doby, které představují psa-naháče a odpovídají přesně tomuto stylu Chimu-Inca.

Když Melchor Verdugo, obchodník a člen peruánských hostů přišel v r. 1534 na tichomořské pobřeží, později pojmenované „Trujillo“, obklopila ho obrovská masa psů-naháčů, kteří tak štěkali, až se jim vykloubily čelisti. Přivedl s sebou svého chrta „Bobo“, který měl spíše koňské než psí rozměry. Jedním štěkem poděsil „Viringos“ a jedním kusem ukousl nejmíň dvě hlavy. Po několika letech vstoupil tento proklatý chrt do historie – sežral syna náčelníka Cuismanco.

Přežití peruánského naháče během období vicekrálů a vznikajících republik je nepochybně zásluhou farmářů v pobřežní oblasti. Tito lidé dodržovali své staré tradice a zvyklosti, kde naháč byl používán jako účinný prostředek proti revmatismu a všem druhům chorob, o čemž detailně pojednává esej Hermilia Valdizána, nazvaný „Popular Medicine“, uveřejněný v minulém století. Naháč nebyl chován jen pro svoji léčitelskou kvalitu, ale též pro schopnost hubit hlodavce, kteří ohrožovali úrodu. Podobně pak jeho nedůvěřivá a podezíravá povaha vůči cizím lidem z něho učinila vynikajícího strážce. V současné době, když je chován na venkově, vyvíjí svůj lovecký instinkt, kromě toho je výborným domácím mazlíčkem – to jsou jeho vrozené vlastnosti, děděné již od nejstarších časů. Nejsme tedy daleko od skutečnosti, mluvíme-li o živoucím reliktu.

Budoucnost naháče dnes zavisí na nás. Klub „Peruvian Kennel club“ má hlavní zodpovědnost za obranu a ochranu naší unikátní rasy, celosvětově uznávané.

 Peruvian kennel club

Z překladu Mrs. Peggy Davis přeložila Ludmila Hladíková