Víkend do Bavorska a okolí Innsbrucku, aneb dvě výstavy jednou cestou.

Na dvoudenní výstavu v Innsbrucku jsem myslela už dlouho, hlavně proto, že tento kout Rakouska známe jen málo a víme, že je zde co prohlížet. Spojit výstavu s poznávacím výletem je velmi dobrá kombinace – všichni si přijdou na své.

Již v pátek večer jsme dojeli do sousedního Bavorska, kde jsme se ubytovali, asi 1,5 hod. od výstaviště.

V sobotu jsme se probudili do upršeného rána a naše vyhlídky na prohlídku města a okolí se rozplývaly pod kapkami deště.  Naštěstí se počasí v Alpách mění docela rychle. Dopoledne to již bylo nadějnější.

Výstaviště v Innsbrucku není až tak malé, haly měly prostorné kruhy. Problémem bylo velké horko a dusno které se špatně z hal odvětrávaly.  Okolo hal není trávník, takže venčení probíhá v přilehlých ulicích krásné vilové čtvrti. Tamní obyvatelé z tolika pejsků asi radost neměli. Na adresu vystavovatelů nutno dodat, že oproti jiným výstavám jsem našla poměrně málo hromádek. Vystavovatelé pocházeli hlavně z Rakouska, Itálie a Německa.

V sobotu nás posuzovala paní Elsbeth Clerc ze Švýcarska. Již první psi, i větší, museli na stůl. Trochu jsem měla obavy, jak se Aninka předvede na stole, po incidentu na jarní mezinárodce v Praze neměla z posouzení na stole dobrý pocit a bývá před rozhodčím ve střehu. Měly jsme jít na řadu až kolem jedné, tak jsem měla dost času na promyšlení taktiky. Vzhledem k tomu, že byla jediný střední peruán na výstavě, nemělo by nás nic moc ohrozit. Určitě jsem si ale nechtěla udělat ostudu se špatným předvedením. S vědomím, že všechno špatné je k něčemu dobré, jsem se rozhodla pojmout tuto výstavu jako vhodný trénink Aninčina výstavního postoje na stole.

Konečně odpoledne na nás došla řada. Před vystavováním jsem si s ní pořádně pohrála a rozdivočila ji ještě před kruhem. Po odběhnutí kolečka chtěla paní rozhodčí opravdu na stůl. Aninku jsem si opřela zadečkem o sebe, aby měla jistotu, že je ze zadu chráněna a nenastane opět sahání pod ocas. Paní rozhodčí si sáhla na hlavu, podívala na zuby a jen letmo přejela záda. Pak poodešla psát posudek a dala nám pokyn, že máme jít do výstavního postoje na zem před stůl. Hurá, to už je něco, v čem si je Ania jistá. Dokonce začala v postoji laškovat o pamlsek, který jsem držela před ní. Její laškování vypadá  tak, že už se na něj vrhne, ale ví, že má stát, to jen očima mě dráždí. V jejích očích vidím výzvu -  tak dělej, nebo ti po něm skočím! Neví, že to nejsem já, kdo rozhoduje o tom, jak dlouho bude stát a čekat na dobrůtku!

Konečně jsme posouzeny, máme BOBa.

Odpoledne nás čekala prohlídka Swarovského muzea. Kdo čeká výstavu šperků, asi je zklamán. Šperky jsou až na konci v krásné prodejně za patřičný obnos. Vybere si ale každý, od drobných kousků, až po krásné velké šperky. Muzeum je pak dokonalá  a krásná iluze vjemů a obrazů, které jsou tvořeny známými umělci pomocí světelné techniky a optiky. Je zabudováno do jakési umělé jeskyně a do podzemí.

Cestou do místa ubytování jsme zastavovali na krásných místech alpské přírody, obdivovali skalní masívy kolem. Nejhezčí byla procházka u jezera Achensee. Anince se tady líbilo více, než na výstavě. Jen ty krávy, ty zahání štěkotem. Projížděli jsme přes bavorská městečka a vesnice, kde probíhaly jejich „festy“. Obyvatelé byli oblečeni do místního kroje. Pánové v krátkých kožených kalhotech s kloboučkem a pírkem, ženy v delších sukních se zástěrou a vestičkou. Každá měla barvu, jaká jí slušela, nemají jednotné barvy. Jejich kroj je pohodlný, lehce prací a i proto v něm chodí prý velmi často, od malých dětí po staré.

Druhý den  nás posuzoval pan Otto Schimpf. Rozhodla jsem se, že i kdyby nevyžadoval stůl, půjdeme na něj. Opět čekání celé dopoledne, opět v plemeni sama. Pan rozhodčí nám dal na výběr, kde chceme stát. Samozřejmě, že jsme si vybrali stůl. I kdyby to nedopadlo dobře, jsme samy ve třídě, moc neriskujeme. Tentokrát už Ania udělala krásný výstavní postoj i na třepajícím se stole. Trochu jsem jí pomohla, když jsem na ní dala ruku, aby cítěla oporu. Tentokrát to bylo bez laškování, moje ruka s pamlskem byla nad „propastí“ za stolem. O to pozorněji stála.

Měli jsme před sebou na prohlídku okolí už jen necelé odpoledne. Honza chtěl velice vidět olympijské můstky. Podařilo se, dokonce jsme tady viděli skokana v akci. Pak jsme se vydali na Kühtai, městečko v horách asi půl hodiny od Innsbrucku. Je to velmi romantické místo vysoko v horách, na okolních stráních se pasou ovce, krávy a koně, proplétají se po vozovce mezi spoustou motorkářů, kol a aut. Kupodivu se všichni tolerují. Na kraji řeky jsme si ještě stačili udělat malý piknik  a pak nás čekala už jen šestihodinová cesta domů.