Szombathely - Oberwart

Dvě dvoudenní výstavy o jednom víkendu – jedna na rakouské straně hranice, druhá na maďarské, obě mezinárodní, hezká města, kde se konají – Szombathely a Oberwart -  vzdálenost mezi nimi 35 km, to vše se nám jevilo jako velmi lákavé k tomu, abych  na ně přihlásila Aninku. Navíc jsme si chtěli prohlédnout tento kousek Maďarska, protkaný historií, kulturou a starodávnými stavbami, jejichž opravu spolufinancuje EU.

            Výhodou je to, že plemena, posouzená v sobotu v jednom městě, se vystavují v neděli v druhém a naopak.V sobotu ráno jsme zamířili my tři – Honza, Aninka a já - do Mikulova na hranice a odtud směr Vídeň a Oberwart, kde jsme  začínali. Cesta po rovné rakouské dálnici rychle ubíhá. Trasa na  výstaviště za městem byla dobře značená již od vjezdu do města. Parkoviště zdarma, platí se jen vstup za další osobu. Rakouští pořadatelé mají dopředu vše dobře připravené, na internetu byl rozvrh dne na minuty. Dobré značení všeho a informovanost vystavovatelů je již standardem. V našem kruhu se posuzovala jen plemena sk.5. Poprvé jsem zde viděla např. švédského vallhunda (västgötaspets). Rozhodčí Jaroslav Matyáš posuzoval nepřetržitě, na všechny psy si udělal čas. Vedoucí kruhu měla velkou práci se zvaním vystavovatelů  k posouzení, ti nikam nespěchali, brali výstavu jako příjemné setkání pejskařů. My Češi jsme naučeni nachystat se do kruhu včas a jen čekat na vyzvání.  Někdy po poledni jsme se dostaly na řadu. Peruáni zde byli jen dva, moje Ania a fenka z českého chovu ve třídě mladých, patřící Rakouské majitelce. Aninka získala titul BOB. Výstavy se oba dny zúčastnilo přes 2000 psů.

            Odpoledne jsme nečekali na závěrečné soutěže a zamířili do Maďarska. Kopce na rakouské straně jen pozvolna mizí a zmenšují se s ujetými kilometry do vnitrozemí Maďarska. Krajina suchá,  začínají žně. Narazili jsme na dvě zajímavé vodní nádrže, navzájem propojené.  Aninka se zde konečně mohla vyběhat na trávě, která nepálí na rozdíl od sluncem rozehřáté městské dlažby. A že jí čekalo ještě moc prohlídek pamětihodností, to jsem jí raději neříkala.

            Další naše zastávka byla ve městě Köszeg, které je nazýváno perlou mezi okolními městy.  EU zde spolufinancuje kompletní rekonstrukci inženýrských sítí a pokládku dlažby v historickém centru, které má mnoho památek. V podvečer jsme mohli vidět v jednom z chrámů maďarskou svatbu. Po obřadu na náměstí před chrámem ženichovi a nevěstě zatančil soubor lidových tanců.. Nechybělo ani házení kyticí a podvazku. Pohoštěni byli i všichni přihlížející. Jen Aninka nedostala nic. Krásné maďarské lidové melodie, tak podobné slovenským i našim, si dodnes vybavuji.

Večeři jsme si dali na zahrádce jedné restaurace a odtud  pozorovali ruch města. Aninka usnula na klíně, nechala se vzbudit jen procházejícími psy.

Nocleh jsem zajišťovala dopředu po internetu, vybrali jsme si penzion ve městě Bük, asi 19 km od Szombathely. Je to lázeňské město s rozsáhlým komplexem termálních lázní, jezdí zde mnoho Čechů. Aninka se konečně mohla osprchovat a po své večeři zavrtat do peřin. My jsme studovali množství prospektů o zdejších atrakcích, které jsme dostali od paní bytné.

Program jsme měli jasně stanovený, po krátké prohlídce Büku a zastávce v kavárně  jsme jeli do Szombathely hledat výstaviště. Tak jednoduché, jako včera to nebylo. Přijeli jsme asi půl hodiny později, než mělo začít vystavování. Nic jsme ale nezmeškali, posuzovat se začalo později. Kruhy byly pod venkovním přístřeškem, podobně, jako na výstavě v Mladé Boleslavi.

Změnu rozhodčího oproti katalogu jsem jen uvítala. Dostali jsme se k rozhodčímu Igoru Selimovici z Chorvatska. Jeho posudek mě velmi zajímal, protože jsem se dověděla, že naháče zná dobře. Byli jsme v plemeni sami, dostali jsme BOBa. Byl to poslední získaný CAC, který Anince otevřel cestu k titulu Maďarský šampion. Na této výstavě bylo posouzeno asi 1100 psů. 

            Opět jsme spěchali na prohlídku zdejších památek. Přejeli jsme do starobylé Šoproně. Polední žár nás zahnal do stínu pod slunečník restaurace  na starobylém máměstí. Zde jsme si v klidu prohlédli historické budovy, jednu vedle druhé. Maďary naštěstí nenapadlo staré domy bourat ani za komunismu, proto je tady možno shlédnout celý ucelený komplex starobylého města. Aninka se už namáhala běhat jen za holuby, kteří posedávali na městské dlažbě.

            V Maďarsku jsem byla v posledních letech jen na výstavách a tento víkend jsme si trochu udělali obrázek o životě Maďarů. Poznali jsme je jako velice milé hrdé a vstřícné lidi bez zbytečného vnucování služeb či zboží, či vyumělkované zdvořilosti.  A jeden praktický poznatek: v místních obchodech je levněji než u nás, ať se jedná o potraviny či spotřební zboží. A maďarská móda se mi zdála nápaditější než u nás. Ráda bych se zde ještě někdy podívala.