Ania - světová vítězka 2009

            Na tuto výstavu jsme se pečlivě připravovaly s Aninkou téměř půl roku. Poslední týden jsem už měla naplánováno jen „ladit formu“. V tomto týdnu jsem si ale znovu uvědomila, co je v životě důležité a co ne.

 Světová výstava trvala 4 dny, my peruáni jsme přišli na řadu už první den, ve čtvrtek. Aninka se svým sklonem jíst vše, co vidí, je náročná na hlídání. Stačí někde doma nechat ležet jídlo a je její. Kuchyňská linka není dost vysoko, zavřený pytel granulí žádný problém. V pondělí se do něj opravdu dostala, nechali jsme otevřené dveře do spíže. Cpala by se ještě dlouho, kdybych jí nenačapala. Ale to už stejně byla jako sud. Aby měla pohyb, střídali jsme se neustále v jejím venčení, ale jen na vodítku, žádné prudké běhání, aby se jí něco nestalo. Ve středu vypadala jakž takž, granule byly snad strávené. Abych měla jistotu, vzala jsem si ji do práce, aby byla pěkně na očích. Ležela v kanceláři a jen pozorovala. Dostaly jsme s kolegyní 80% čokoládu. Já ji odložila do kanceláře na stůl, zabalenou. Nenapadlo by mě, že by ji Aninka mohla sebrat, pořád jsem byla u ní. Jen na chvilku jsem musela odejít a tušení se stalo skutečností. Na zemi ležel obal od čokolády. Napadlo mě, že kolegyně si ji vzala, ale že by snědla celou naráz? Hned jsem se šla informovat, nesnědla ani kousek, zato Aninka se jen olizovala. Nutno dodat, že tuto akci zvládla ani ne za pět minut. Ihned jsem volala naší známé doktorce Elišce. Ta potvrdila mé znalosti – čokoláda je pro psy smrtelně jedovatá, protilék neexistuje, musíme hned za ní. Nikomu jsem raději nic neříkala a vyrazila. Aninka dostala vypít naředěný kysličník. Po něm se měla vyzvracet. Chodily jsme venku půl hodiny a nic. Pak nezbývalo, než jí píchnout injekci, která měla způsobit zvracení. Aninka po ní začala klimbat jako po slabém narkotiku. Ale hurá, vyzvracela se.

Prospala celé dopoledne a část odpoledne. Už jsem se se světovkou loučila.

V 15 hodin procitla, začala běhat a vypadalo to, že opět měla hlad. Z práce jsme jely jakoby nic, nikomu jsem nic neřekla, přece si nenechám nadávat, že jsem neuhlídala.

Další den, ve čtvrtek, jsme vyrazili časně ráno do Bratislavy. Aninka vypadala zdravě a spokojeně, já nebyla nervózní, protože jsem věděla, že mě nic horšího, než včera, nemůže potkat. Včera šlo o život, dnes o nic, ve srovnání s čokoládovým dramatem. Proto jsme nastupovaly do kruhu v klidné euforii. Vyhrály jsme naši třídu a postupovaly dále. Získaly jsme titul světového vítěze a posléze i titul BOB. V tu chvíli jsem určitě měla radost, ale ve srovnání s tím, co se mohlo stát včera……………Zkrátka, důležité je zdraví.

Je škoda, že se na výstavu nedostala Luna, fena peruána velkého, která je šampionka Peru i jiných zemí v této oblasti a která byla na výstavu přihlášená. Přiletěla jen  její majitelka, se kterou jsme si stačili popovídat o chovu per. naháčů v Peru, o vystavování a novinkách, které v chovu chystají.

Byl to pěkně strávený den.