Be- Be Beruška Anika Vevos k nám přišla v létě roku 2005 jako čtyřměsíční štěně. Byl to můj první peruán, takže jsme teprve všichni doma poznávali, co je peruánský naháč za plemeno. Všeho se bála, zvuků, pohybů, velkého prostoru, špatného počasí. Nebála se lidí a zvířat, i když i k nim se chovala rezervovaně. Milovala a stále má ráda procházky v lese pod stromy. Pamatuji se na jeden večer, kdy jsme odjeli nakupovat, a můj manžel zůstal s Beruškou sám. Byli na zahradě a najednou Beri nikde. Hledal ji dlouho, pak celý nešťastný volal, že se ztratila. Naštěstí se setmělo a on uviděl ve tmě její svítící oči. Byla ukrytá pod keřem a její hnědá postava splývala s větvičkami. To dělala dost často, zalezla pod keř a pozorovala. Ze začátku jsem na ni mohla sáhnout jen já, postupně si zvykla na celou rodinu. Nyní se ráda mazlí stejně jako ostatní peruáni. Kvůli její povaze jsme ji všude brali sebou. Bála se, ale zdálo se, jakoby pak byla ráda, že jsme jí pomohli překonat tu hroznou bariéru, kterou měla před sebou. Někdy měla strachem úplně svázané nohy, že nemohla jít. A co teprve bouřka či střelba!
Rezervovanost je vlastnost peruánů, poznala jsem, že se jich ale dost všeho bojí. Nikdy jsem se s tímto nesetkala, proto jsem to nepovažovala za normální. Dověděla jsem se, že dokonce plno naháčů kvůli strachu nechodí ven. Začali jsme tedy se strachem bojovat. Radila jsem se s výcvikáři, používali jsme homeopatii od různých homeopatů, lékařů i veterinářů, navštívili psí psycholožku Dr. Žertovou, MVDr. Mulerovou, Ivo Aichlera a další.
Začala jsem docházet na místní cvičiště pro psy, ale tam v té době chodili jen němečtí ovčáci a ostatní velcí psi a výcvik byl zaměřen na služební kynologii. Pustit tyto psy na volno spolu nebylo možné. Tam také Beruška dostala svůj první kousanec od ovčáka a mohli jsme se vrátit na začátek socializace. Škoda, že jsem v té době nevěděla o cvičišti ve Znojmě, tam úspěšně probíhá výcvik všech plemen psů, od psí školky po výcvik na zkoušky. Teď chodíme tam.
Dost pomohl tábor pro naháče, který pořádala paní Jansová právě z těchto důvodů. Tam jsem poznala, kolik je v Berušce síly bojovat s tímto svým handicapem. Prvního tábora jsme se zúčastnili v r. 2006 v létě. Vyzkoušeli jsme si tam, co to je agility a od té doby jej provozujeme mj. jako součást socializace. Beruška neběhá rychle, ale o to je přesnější a děláme míň chyb. Měří 44 cm v kohoutku a na délku má 45 cm. V agility patří do skupiny „large“. Tyčku skokové překážky má ve výšce očí a když je skokovka do kopečka tak ještě výš. Proto jsem se rozhodla, že Beri bude běhat jen rekreačně ve skupině „medium“. Účastní se všech tréninků s ostatními našimi psy.
Výstavy nemá ráda, i když dostávala dobré posudky. V r. 2006 se zúčastnila bonitace a je chovná.
V současné době překvapivě dělá „šéfovou“ celé smečce, poslouchá ji Aisha, Aninka i Virďa. Na cvičišti dovede zahnat i velké psy. Vyjede po nich jak had, zacvaká zuby a pes, který se k ní pokusil přiblížit, raději uteče. Má ráda pohodlí, teploučko a klid. Na procházkách se od nás nevzdaluje, jako ostatní naši psi. Bereme ji na vyjížďky na kole. Umí běhat úsporným párijským během vlků, málokdy cválá. Zřídka je také zadýchaná. Ráda jí a mlsá.
S věkem se její povaha mění k lepšímu, bouřka a nepříjemné zvuky už jí nedělají takový problém, dokonce začala ráda chodit se mnou do práce, dříve jsem ji musela nutit. Na cizí příchozí je ale přísná. Hodně pomohlo její mateřství.
První štěňátka měla v r. 2008, podruhé to bylo v r. 2011.
