kdo jsme

Náš první naháč přišel do rodiny o prázdninách roku 2005. Psa mi rodiče dopřáli už jako dítěti, kromě přestávky na studiích a v době narození mých dcer, mě provází celý život. Žil s námi párek německých ovčáků. Nejdřív jsme si pořídili psa - Laryho. Byl to dominantní, sebevědomý velký pes, nerad se kontaktoval s cizími. Byl to dobrý hlídač. Nerad si hrál se svou "podřízenou", fenou německého ovčáka - Denisou, ale za klacíky a míčky se honil neúnavně. Miloval nácvik obran. Odešel nám v deseti letech, kdy si přeskokem přes branku přetrhal vazy na noze. Tehdy se nám právě osmiletý syn přiznal, že si ho poprvé pohladil - až byl mrtvý. Nikdy synovi neublížil, i když bývali spolu. Říkali jsme mu, že Lary nemá hlazení rád, ať to respektuje. Tehdy jsem poznala, jak je důležité učit děti odmala respektovat všechna zvířata, aby jejich soužití bylo bezproblémové. 
Jednou v zimě nám děti z vesnice donesly černé nehybné klubíčko. Živé snad byly jen ty veliké smutné oči. Vidím je dodnes. Byla to fenka dobrmana, kterou našli venku polozmrzlou. Bylo dvacet pod nulou, nechápu, jak ji někdo mohl vyhodit. Tři dny trvalo, než se pohnula a začala jíst. Nechali jsme ji v kotelně v teple. Zanedlouho se osmělila a my obvolávali útulky. Všude bylo plno, zvlášť když jsme pro ni požadovali místo uvnitř. Pak už jsme ani nehledali a Lesinka, jak jsme ji pokřtili, byla naše. Přišla k nám, když se narodil syn a asi proto k ní tak přilnul. Byli poslední ve smečce - on v lidské, ona ve psí. Přišla hladová, hubená a začervená. Trvalo to tři roky, než jsme boj s tasemnicí vyhráli. Se svou "kolegyní" - ovčandou Denisou se nejednou popraly tak, že slabší Lesinka skončila s tržnými ranami na veterině. Nešlo je oddělit, Lesa uměla přelézt všechny ploty, šplhala jak horolezec, uměla otevírat dveře, ať se otvíraly ven nebo dovnitř. Nakonec si vybojovala místo v naší ložnici, tam byla nejraději. Dělala doprovod našemu synovi, nebál se s ní, její přítomnost ho uklidňovala. Nyní je mrtvá tři roky, ale on má pořád schované její chloupky.
Za několik let po příchodu Lesinky jsme se ujali ročního dobrmana Dastyho. Jeho majitelé ho chtěli nechat utratit, prý jim "nesedl". Tehdy jsem pochopila, že někteří lidé berou živá zvířata jako věci, když se jim nehodí, pryč s nimi. Dasty je bezproblémový pes, miluje všechny lidi a i když jsme ho měli na hlídání, neublížil by nikomu. Nyní je s námi doma ve psím důchodě. Na stará třináctiletá kolena má nemocné srdce, částečně ochrnuté zadní nohy a nádor v močovém měchýři. Viděli jsme však, jak byl s námi rád a chtěl ještě žít. Zemřel doma v r.2008. 

Někdy začátkem 90. let jsem poprvé četla o naháčích. V časopise Pes přítel člověka vyšly postupně články paní Kolínské a jejího syna Davida Kolínského o peruánských a mexických naháčích. Toto plemeno mi doslova učarovalo. Byla to jejich historie, vzhled i tajemná povaha. Moc jsem si naháčka přála, ale rodina neměla pochopení. Na výstavách jsem většinu času prostála u naháčů, jinde nebyli k vidění. Skoro všichni vzorně seděli či leželi ve svých pelíšcích, hrdí a jakoby zasnění. Netvářili se, že by na výstavě byli rádi, ale důstojnost z nich čišela, žádné kňourání. 
V létě r.2005 syn trávil prázdiny na táboře. Lesinka již dříve měla příznaky bolení plotének, ale stále ještě bez problémů chodila. Najednou však ochrnula a my ji museli všude nosit. Zvedala jen hlavu, tělo a nohy nesloužily. Nepomohly injekce ani jiná léčba. Lesa sice trpěla bolestmi, ale žít chtěla a bojovala statečně. Asi po čtrnácti dnech, bylo to v noci, jsem ji slyšela krátce zavýt. V té chvíli dala najevo, že už to zkrátka nepůjde, že nechce. Druhý den nám, ve svých třinácti letech, usnula za asistence veterináře v náručí...
Manžel nechtěl, aby byl syn kvůli Lesinčiny nemoci smutný. Ještě před její smrtí pronesl větu, kterou si pamatuji dodnes: "Tak s tím něco dělej, pořád se díváš po těch psech ( pro vysvětlení - bylo jasné, že myslí naháče), tak nějakého sežeň!" V té době se peruáni nerodili jak na běžícím pásu, věděla jsem, že to bude těžké. Ale také jsem věděla, že když ne teď, tak už asi nikdy. V té době jsem sice členka klubu chovatelů naháčů nebyla, ale jejich zpravodaj jsem měla předplacený. Žádná inzerce na peruání miminka, žádný očekávaný porod. Sama prozřetelnost mě před několika měsíci seznámila s bývalou poradkyní chovu, paní Tomanovou. Ihned jsem ji kontaktovala a vysvětlila situaci. Slíbila mi svou čtyřměsíční fenku Be-Be Berušku Anika Vevos. Zanedlouho jsme si pro ni jeli. 

Naše chovatelská stanice Javanna vznikla v roce 2008. Je sice psaná na mé jméno, ale patří celé rodině. Všichni se podílejí na denodenní výchově a výcviku našich čtyřnohých kamarádů a samozřejmě i o jejich péči. Děkuji mé rodině i mým přátelům za jejich podporu při uskutečňování mých představ, jak skloubit životní potřeby a aktivity členů mé rodiny se životními potřebami našich psů tak, abychom žili všichni spokojeně.