Světová výstava Herning- Dánsko

Ania V1, res.CACIB 

Účast na světové výstavě a hlavně cestování po Dánsku jsem dostala jako dárek k narozeninám. Světovou výstavu jsem vzala jako možnost po třinácti letech znovu navštívit Dánsko, které mě už při první návštěvě učarovalo svou přírodou a jednoduchou, funkční a přívětivou architekturou. Časový plán cesty jsme stanovili takto: od úterka do pátku cestování po západním pobřeží jižní a střední části Dánska, sobota byla vyhrazena pro světovou výstavu, kde jsme měli přihlášenou Aninku, v neděli návrat domů.

Abychom nebyli omezováni hledáním noclehů a pevným stanovením trasy, rozhodli jsme se cestovat v zapůjčeném autokaravanu. Aninka cestovala ve své pet-přepravce, která byla z důvodu bezpečnosti pevně přikurtovaná.

Cestou přes Německo jsme navštívili v Berlíně sourozence Aninky – Toníka. Moc jsem se na něj těšila, ještě jsem ho od odchodu z naší chovatelské stanice nenavštívila, i když jsem s jeho majitelkou v kontaktu. Trochu s obavami jsme čekali na jeho první reakce na Aniu a na nás. Ale ty se brzy rozplynuly, Toník, neboli Anton se nechal hladit a s Aninkou si opět po dvou letech pohráli. Vyrostl ve statného pejska, jeho fotky a charakteristika jsou k vidění v sekci odchovy.

Ve čtvrtek ráno jsme překročili hranice s Dánskem a mířili na jeho západní pobřeží k Severnímu moři. První zastávka byla v nejstarším městě Skandinávie, ve městě Vikingů - Ribe. Pak už jsme zamířili do přírodní rezervace blízko Ringkobing Fjord, kde ve zdejších mokřadách žije množství vodního ptactva. Fjord je oddělen od Severního moře jen úzkým pruhem země, dlouhým asi 35 km, široký 1 km. Na tomto pruhu země se rozprostírá množství víkendových domků, které vykukují mezi romantickými dunami a vřesovišti. Zde, poblíž majáku na duně Nore Lyngving, jsme našli camp a ubytovali se. Od moře vanul dost chladný vítr, ale to nás neodradilo od večerní procházky po pobřeží a k starobylému majáku, blikajícího do dálky. Aninka běhala v písku od jednoho k druhému, šťastná, že se může protáhnout. Ani jí nevadilo, že má od ostré trávy v dunách pořezané nohy. Bylo znát, že jsme severněji, než v Česku. Bylo chladno, ale do 23. hodiny bylo vidět, šeřit se začínalo později, zkrátka, jsme více na západě a slunko zapadá tudíž později. Sluníčko svítí jaksi jinak než u nás, stíny jsou mnohem měkčí a proto se mi zdá, že atmosféra je zde nostalgičtější, klidnější. 

 Pátek jsme opět cestovali, opět zajímavou, místy jakoby divokou krajinou, která působila někdy až příliš „přírodně“ na naše české poměry, pravý opak alpských luk, které působí upraveně, jako tráva v parcích. Tráva je zde ostřejší, vysekává se jen v okolí usedlostí, již koncem června byla zbarvena do šedězelena, jakoby schla. Mezi vesnicemi jsou vetší vzdálenosti, žije se tady na farmách, od sebe dost vzdálených, oproti východní části. Kromě krav a ovcí se zde dost často pasou koně.

Večer jsme dorazili do Herningu. Výstaviště jsme velmi dobře našli, leží na kraji města, dobře značené. Hned vedle byl postaven provizorní camp, dobře vybavený mobilním sociálním zařízením. Nikde fronty ani nervozita. Tam jsme se ubytovali. Dokonce jsme zde našli umývárnu pro psy. Ve středu Herningu byl klid, na obchodech a restauracích byly vítací nápisy pro návštěvníky výstavy i pro jejich psy.

 Druhý den jsme šli na výstaviště s obavami, neměla jsem vstupní list. Poučena z českých výstav, jsme vyrazili zavčasu, abychom vše mohli vyjednat a nezmeškali vystavování. I přes to, že tento den se vystavovalo téměř 6000 psů ve skupinách FCI 5,7 a 9, startovní číslo jsme dostali během pár minut. Vše bylo perfektně označené, kruh jsme našli velice lehce. V hale, která se svou velikostí dala srovnat s pavilonem D na brněnském výstavišti, bylo umístěno max. 8 velkých kruhů, pokrytých jasně červenými koberci po celé ploše. Na červeném pozadí vynikly snad všechny barvy psů, na rozdíl od našich obvyklých modrých. V halách byla místa, vybavená stoly a zásuvkami, kte jste si mohli pejska upravit.  Podle pokynů pořadatelů jsme museli sedět minimálně jeden metr od kruhu, takže se nestalo, že by malí pejsci při vystavování museli běhat těsně kolem velkých psů, čekajících za kruhem. Na ohromném parkovišti venku policie stále kontrolovala auta, zda v nich nejsou zavřeni psi sami. I když nebylo horko a přehřátí v autě nehrozilo, pokud přišli na takový případ, ihned se číslo auta rozhlasem hlásilo a majitel si musel pro psa přijít. Byli jsme dokonce v propozicích upozorněni na to, že policie může auto sama otevřít a psa z něj odvést.

Ke kruhu jsme dorazili brzy, měli jsme tedy čas se pobavit s majitelkou Šimoka, bratra naší Aishi, který žije ve Švédsku a vyměnit si zkušenosti. Posuzoval nás dánský rozhodčí Ole Staunskjaer. Všechny psy dokonale prohmatával, i střední peruáni museli na stůl. Pravidla pro zadávání titulů jsou trochu odlišná od našich. Titul CAC se zadává jen ve třídě otevřené a mezitřídě. Do třídy šampionů musí všichni šampioni, aby nezabírali místo těm, kteří se o titul šampiona teprve ucházejí. Podle mě je to spravedlivé. Posudky se nepsaly, jen listy s oceněním. V hale byla uvolněná atmosféra, jen jsem litovala ty, kteří vystavovali více plemen a museli přebíhat z haly do haly, výstaviště je opravdu rozlehlé. Z vystavování jsem měla dobrý pocit, Aninka sice byla po těch dnech cestování unavená, ale vystavování má ráda. Jen kdyby nebylo ve výstavním kruhu na zemi tolik pamlsků….Na zemi se daly najít kupované pamlsky, ale i vařené maso. Jen piškoty chyběly.  Doprovodný program byl opravdu bohatý. Ve dvou velkých halách se daly koupit chovatelské potřeby od výrobců z celé Evropy. Zajímaly nás i závody v agility, běhalo se na upravené louce na dvou parkurech.   

A teď výstava v číslech:

Celkem bylo ve čtyřech dnech vystaveno 18984 psů, nejvíce psů ve skupině FCI 9 – 3237 psů, nejméně ve sk. 4 – 802 psů, nejvíce samozřejmě z Dánska, Švédska, Norska, Finska. Česko bylo 10. zemí se 375 psy. Bohužel, mezi rozhodčími jsem nenašla jediné české jméno.

Výstava nám zabrala skoro celý den, proto jsme se ještě večer chtěli přiblížit co nejvíc k hranicím s Německem. Nevěděli jsme, zda nebudou v Německu kolem velkých měst na dálnici kolony, byla přece jen neděle. Cesta přes Německo je jednotvárná tak, jako okolní krajina. Sotva jsme překročili hranice, otevřela se před námi malebná česká krajina se skalami nad řekou poblíž Ústí. Každá země je jinak hezká.

Jsem své rodině a přátelům vděčná, že mi umožnili tuto cestu a že jsem mohla poznat, jak probíhají výstavy jinde. Pěkně jsme si ten týden užili.

Mezinárodní pomoc peruánskému naháči - skupina na facebooku -  Help for peruvian hairless dog

info facebook Viracocha de Bodhisattva